Říká se, že všechny cesty vedou do Říma. V případě Rostislava Oharka je to jinak – jeho cesty vedly přes Anglii, Egypt či Rusko až do Centroprojektu, kde působí jako vedoucí skupiny Dodavatelsko-inženýrská činnost.
Rosťo, tvé pracovní zkušenosti se s Centroprojektem protkly dvakrát a až na potřetí ses stal naším kolegou…
Poprvé se naše cesty sešly na konci 80. let, kdy jsem pracoval jako vedoucí výstavby ve Výzkumném ústavu gumárenské a plastikářské technologie, kde jsem působil necelé dva roky.
Centroprojekt tuto stavbu projekčně připravil. Poté, co jsme zrekonstruovali všechny haly a zorganizoval další výstavbu, tak už tam nebylo co dělat.
O 20 let později jsme se pracovně potkali při výstavbě zlínského kongresového centra od paní architektky Evy Jiřičné a v roce 2017 jsem se stal zaměstnancem Centroprojektu.
Kongresové a univerzitní centrum ve Zlíně
Jsi zvyklý cestovat za prací? Slyšel jsem o Egyptě, Vietnamu, polárním kruhu…
Asi šest let jsem pracoval jako vedoucí ocelových konstrukcí ve známé firmě Excon v Praze, následně jsem rok pomáhal neteři rekonstruovat dům v Birminghamu a zároveň jsem jako denní student navštěvoval jazykovou college.
Po návratu do Česka jsem chtěl pracovat blíže k domovu, a tak když v PSG zaujal můj životopis, rychle jsme se domluvili na spolupráci. Firmu jsem měl sice blízko, ale pracovně jsem strávil spoustu času po světě – ať už realizací cementárny ve Vietnamu, výstavbou výrobního areálu na netkané textilie v Egyptě nebo na stavbě paroplynové elektrárny v ruském Salechardu za polárním kruhem. Tam jsem strávil cca jeden a půl roku.
To zní zajímavě!
Přijel jsem v okamžiku, kdy byla hotová spodní stavba s náročným založením – všechno je postaveno na chlazených pilotách a na patkách jsou pak postaveny samotné objekty.
Bylo připraveno velké zařízení staveništ, několik velkých vyhřívaných skladových hal a měly se stavět veliké ocelové konstrukce. Stavba se bohužel nedočkala kompletní realizace.
Staveniště tam zůstalo a postupně se tak všechno, včetně kontejnerů s kompletním technologickým vybavením a 3500 tun oceli, propadá do permafrostu. Doprava je tam totiž velice nákladná a nevyplatilo by se to vozit zpět.
Napadá mě – jak se všude po světě domluvíš?
Na stavbách ve světě se domluvím anglicky a v Rusku rusky (úsměv). Spolupracoval jsem s Francouzi, Italy… i na stavbách v Česku se na kontrolních dnech mluví často anglicky, byť jsou to investoři z Rakouska či Německa.
Vypadá to, že s ocelovými konstrukcemi máš spoustu zkušeností…
Známá je například Sazka Aréna (nyní O2 aréna) se svou poměrně nízkou výškou celé střechy. Právě projekt, předpínání celé konstrukce s nosníky a středového tubusu, jsme řešili u minulého zaměstnavatele.
Jak se řešil tak velký rozpon bez středové opory?
Je to podobné jako výplet kola, jen s tím rozdílem, že k tomu, aby konstrukce dokázala přenést zatížení v celé ploše, je samotná struna horního výpletu nahrazena příhradovým nosníkem. Ten zajistí, že vazník se pod bodovým zatížením nebude prohýbat.
Statiku celé konstrukce řeší hlavně spodní předpínaná táhla a středový tubus, jehož výrobu jsem řešil. Ten pak přenáší veliké vnitřní síly na tlak a předpínaná táhla zajišťují stabilitu celé střešní konstrukce.
Další spojnicí s Centroprojektem je řešení ocelové střechy na Kongresovém centru ve Zlíně, kde ses potkal i s paní architektkou Jiřičnou…
Ano, nejzajímavější byly projekční kontrolní dny v pátek odpoledne – na Praze 1 (smích). Osobně si pamatuji, že paní Jiřičná byla vstřícná. Samozřejmě měla své mantinely, ale není to člověk, který by striktně trval na tom, že jeho názor je nejlepší. Spolupráce s ní byla konstruktivní a jednalo se mi s ní velmi dobře.
Vážím si toho, že si nechala poradit ohledně řešení detailů ocelové konstrukce. Například jiná projekční firma navrhla hlavní nosníky svařované, což nebylo vhodné pro montáž v zimním období, a nechali jsme to přepočítat tak, aby mohly být nosníky šroubované.
Kongresové centrum ve Zlíně – pohled na řešení střešní konstrukce
Tipuji, že největší zkušeností byla stavba paroplynové elektrárny za polárním kruhem…
Naopak, nejzajímavější byl Egypt.
Je to úplně jiná kultura, než na jakou jsme zvyklí. Většinou si lidé myslí, že Egypťané jsou leniví lidé. Ale není to pravda, jsou velice pracovití. Jen je problém v tom, že nemají školy. Tam jsem přišel na to, že dělám i mistra odborného výcviku (úsměv).
Některé věci jsme je museli učit na stavbě. Tamní stavební firmy mají jen pár odborných profesí, ale koncové realizační pracovníky jako zedníky nabírají ráno cestou do práce na pickupy. To se ale netýká třeba takových klempířů a zámečníků.
Vzpomínám na jednu historku – jeden kolega elektrikář si tam bral svou akuvrtačku a na konci stavby ji jednomu pracovníkovi, kterého jsme naučili standardy podle našich představ, přenechal. Ten byl velmi šťastný, protože se naučil řemeslo a byl výš než ostatní, protože už vlastnil vrtačku. Vzhledem k nízkým platům a vysokým cenám pro něj měla obrovskou hodnotu.
Se všemi těmito zkušenostmi jsi minulý rok nastoupil do Centroprojektu jako vedoucí skupiny Dodavatelsko-inženýrská činnost.
Nyní pro Prechezu realizujeme technologickou plošinu – nejdříve tedy její 3D model – aby si investor mohl virtuálně vyzkoušet snadnou instalaci potřebných technologií procházejících přes jednotlivá podlaží. Právě se montuje ocelová konstrukce včetně opláštění objektu.
Inženýrská skupina, která prováděla technický dozor investora (TDI), se rozvinula do podoby realizační skupiny. V týmu je celkem 5 lidí (z toho dva a částečně třetí jsou nyní na stavbě nových objektů pro Fatru v Napajedlích).
Rozdílem inženýrské realizace oproti klasické stavební firmě (s vlastními stroji, lidmi) je lepší práce s náklady. Investora totiž přesvědčí termín a cena. A díky tomu, že na trhu známe v jednom oboru či řemesle různé firmy, jejich výhody, termíny i ceny, tak dokážeme dobře sladit tyto parametry právě s cenou a harmonogramem stavby.
U realizací velkých zakázek je to o koordinaci mnoha subdodavatelů a profesí. A právě využití konkrétních řemesel (svářeči, zámečníci, zedníci) během realizace není konstantní, ale v jakýchsi vlnách. Dokážeme tak skloubit požadavky na kvalitu, harmonogram a samozřejmě cenu.
Na čem právě pracujete?
K dokončení se blíží stavební část hal pro Fatru, kde kolegové pracovali jako konzultanti investora.
Máme několik projektů pro lovosickou Lovochemii před spuštěním, například skrápění zauhlování, a připravuje se také realizace odprášení kruhového skladu na chemikálie v severních Čechách včetně instalace technologie na plynulé, bezturbulentní sypání směsi do skladu.
Při řešení realizace některých zakázek se pak stává, že zjišťujeme nesrovnalosti v projektu v momentu, kdy řešíme realizaci. Pak je potřeba projekt dotáhnout a domyslet detaily. Ale jak říkám – je lepší bourat na papíru než ve skutečnosti (úsměv).
Máš nějakou pracovní výzvu pro rok 2019?
Cíl je jasný – naplnit výrobní program!
Ve firmě se o tobě ví, že rád sportuješ. Který sport je ti největší vášní?
Už si šetřím kolena, tak dost jezdím na kole, v zimě pak běžky a sjezdky.
Mám jednu malou vášeň, na kterou nemám moc času – a to je kajak na divoké vodě. V Česku na to moc řeky nejsou, tak jezdíme spíš rakouskou Salzu nebo Emži. A pochopitelně vysokohorská turistika – i když už na vrcholky netahám tak těžké batohy..