Rozhovor: Jak se staví lázně pro 21. století?

Publikováno 4.8.2021

Na rekonstrukci vsetínských lázní spolupracovaly dvě důležité části naší firmy – divize stavařů a bazénářů. Pod jednou střechou a kompletně na klíč – od projektu přes stavbu až po dodávku bazénových technologií – tak Centroprojekt budově vdechl nový život.

Máte za sebou spolupráci na rekonstrukci městských lázní ve Vsetíně. Byla úspěšná?

Aleš Ingr, divize Projekční a inženýrsko-dodavatelská činnost: Vsetínské lázně jsou šedesát let stará budova, která na přelomu milénia sice získala přístavbu s relaxačními a dětskými bazény, jenže technologie zůstaly původní.

Stáli jsme tedy před složitým úkolem udělat kompletní facelift vnitřních prostor, nové vnitřní technologie a navíc i tobogán – ale ano, povedlo se.

Teď jsou to lázně na úrovni 21. století. Zůstal jen venkovní plášť, který je v památkové zóně a opravy se jej nedotkly.

Zásadním požadavkem bylo i zlepšení ekonomiky provozu bazénu. Jaké řešení jste použili?

Roman Kadubec, divize Aquaparky, bazény a bazénové technologie: V objektu je celkem 5 bazénových okruhů – kromě plaveckého bazénu, který je vytápěn na 28 stupňů, jsou to koupelové vody, vyhřívané na 32–36 stupňů (vířivka, brouzdaliště, relaxační bazén) a cvičný bazén.

A všechny tyto vody se musí ohřívat a měnit, na osobu je třeba počítat zhruba 45–60 litrů.

Proto jsme se rozhodli ušetřit hlavně na ohřívání a nainstalovali jsme technologii pro zpětné získávání tepla z vypouštěné vody.

Jak to funguje?

Roman Kadubec: Pro dopouštění bazénu odebíráme z potrubí vodu o teplotě 12° C. Tu posíláme do výměníku, kde se potká s třicetistupňovou vodou, kterou právě vypouštíme a ohřeje se zhruba na 24 stupňů. Až pak jde do bazénu. Tahle výměna je pro snížení spotřeby elektřiny nejdůležitější. Navíc to jde okruh po okruhu zvlášť, vše se řídí samo.

Sekundární stupeň tvoří akumulační jímka, kde je voda o teplotě asi 20–22 stupňů. Zbytek tepla si bereme pomocí čerpadel a ještě ho podruhé použijeme v okruhu relaxačního bazénu.

Aleš Ingr: Zároveň jsme měnili plynovou kogenerační jednotku. Původní už byla za zenitem, vyměnili jsme ji za výkonnější.

Na rekonstrukci se podílely dvě divize Centroprojektu – stavební a bazénářská. Jak probíhala spolupráce?

Roman Kadubec: První krok udělali stavaři, kteří přišli s projektovou dokumentací a dali nám ji na stůl.

My jsme dokreslili bazénové technologie, elektřinu, čerpadla, přidali požadavky na profese, prostupy skrz zdi nebo vedení elektřiny a dál už jsme to ladili společně.

Aleš Ingr: V rámci jedné společnosti se totiž snadněji domluvíme. Zvláště při rekonstrukcích se stává, že se kopne do země nebo se odkryje nějaká stávající konstrukce a začnou se objevovat věci, které nikdo nečekal a čekat ani nemohl.

I investor může právě vlivem těchto neočekávaných situací v průběhu udělat změny oproti projektu a potom se může stát, že se práce prodlouží, daná etapa ještě není hotová a přitom už má být na stavbě někdo další.

Tady to ale klaplo –všichni totiž táhli za jeden provaz.

Roman Kadubec: Obrovskou výhodu vidím i v tom, že hlavní inženýr projektu a koordinátor stavebních řemesel ve vztahu k bazénové technologii Radim Hejný mohl být celý rok přítomný na všech kontrolních dnech. Zkrátka spolupráce na jedničku.

V čem je pro investora jednodušší mít projektanta a dodavatele v jedné firmě?

Aleš Ingr: Může si být jistý, že když to zadá nám, bude to fungovat. My si totiž nemáme na koho stěžovat, že něco nefunguje, když si to sami projektujeme. (smích)

Předcházela rekonstrukci krytého bazénu nějaká podobná interní spolupráce?

Roman Kadubec: Ano, je to běžné, že spolu divize spolupracují. Radost nám dodnes dělá třeba povedený městský aquapark v Rakovníku.

Byl na stavbě také stavební dozor?

Aleš Ingr: Ano, samozřejmě, byl to nezávislý zástupce investora. I lidé od investora jsou stavaři, všichni tomuto řemeslu rozumí. Nikoho tam rohlíkem neopiješ, to ani neděláme, už kvůli cti a profesionalitě ne.

Objevily se během projektu nějaké zásadní komplikace?

Aleš Ingr: Vždycky se něco najde. Tentokrát jsme našli degradované betony při bouracích pracech, a museli jsme dodatečně provádět sanace a také provést úpravy vnitřních rozvodů kanalizace, které neměly být původně vůbec dotčeny.

Ve Vsetíně mají výjimečné startovní bloky, ve Zlínském kraji je jinde nemají. V čem jsou zajímavé?

Roman Kadubec: Startovní bloky dodáváme od českých firem a stejně jako bazény, dráhy a veškeré vybavení musí splňovat normy dle Mezinárodní plavecké federace FINA.

Bloky, které jsme instalovali ve Vsetíně, mají skvělou protiskluznou úpravu, mnoho barevných variant, lze je upravovat pro různé typy závodních a atletických skoků do vody. Plavci je milují.

Aleš Ingr: Obecně by město Vsetín jakožto investor mohlo být pro mnohé inspirací – s panem Obrem, šéfem místního plaveckého oddílu, totiž konzultovali jednotlivé části bazénů a všechny startovní bloky i ostatní části bazénu tak, aby plavcům vyhovovaly.

Je pravda, že profesionální bazén musí mít přesné rozměry na milimetry?

Roman Kadubec: Ano, bazén musí mít přesně 25 020 milimetrů. Těch 20 milimetrů navíc je právě pro ty dotykové panely. A přesné rozměry jsou pro pořádání závodů zásadní.

Aleš Ingr: Proto se nemůžeme řídit historickou dokumentací. Ta se od skutečného provedení může lišit až o několik centimetrů.

Roman Kadubec: Takže když se opravuje bazén, po demontáži vany, kachliček a fólií vždycky měříme skutečnou vzdálenost. A pak to osekáváme nebo dozdíváme.

Takže zvyšování kvality bazénů neznamená jen investice do zábavních prvků…

Aleš Ingr: Rekord se dá uplavat jen v bazénu, který má správné parametry.

Roman Kadubec: Přesně tak – při rekordu to vždycky přijede přeměřit komisař. Musí to být absolutně přesné.